Úvod
Člověk byl odjakživa vystaven působení přírodní radioaktivity tvořené zářením z vesmíru, zemské kůry a z přírodních radionuklidů obsažených v lidském těle. Teprve ve 20. století se přidaly umělé zdroje záření, například při rentgenovém vyšetření, při používání umělých radioizotopů v lékařství, při provozu jaderných zařízení atd.
I když největší pozornost a obavy jsou dnes soustředěny na umělé zdroje záření, zvláště na jadernou energetiku, zdaleka největší ozáření obyvatelstva je způsobeno zdroji přírodními. Přírodně existující radioaktivní prvky jsou všude kolem nás - ve vzduchu, v jídle, ve vodě, v půdě, i v našem těle. Z hlediska ozáření obyvatel mají význam především izotopy radia (226Ra), thoria(232Th) a draslíku (40K), včetně členů jejich přeměnových řad.
Radioaktivní prvky jsou charakteristické tím, že jádro jejich atomů je nestabilní, samovolně se přeměňuje a přitom se uvolňuje záření, které má zčásti charakter nabitých částic (záření alfa a beta) a zčásti jde o elektromagnetické vlnění (záření gama). Zevní ozáření člověka způsobuje především záření gama z radia (226Ra) obsaženého v horninách a půdách povrchové vrstvy Země. Dominantní zdrojem vnitřního ozáření jsou částice alfa a beta uvolňující se při přeměně radonu (222Rn). Významným radionuklidem z hlediska vnitřního ozáření je i izotop draslíku (40K), jehož koncentrace v těle je u všech osob prakticky stejná.
K vůbec největšímu ozáření člověka dochází v interiérech budov vdechováním radonu a produktů jeho přeměny. Radon je přírodní radioaktivní plyn, který je téměř všudypřítomný, tj. vyskytuje se v různé míře i v ovzduší každého domu. Je bezbarvý, bez chuti a bez zápachu, chemicky netečný - patří mezi tzv. vzácné plyny.
Produkty přeměny radonu jsou jedním z významných faktorů podílejících se na vzniku rakoviny plic. Cesta k tomuto poznáni však nebyla jednoduchá. Již ke konci 15. století docházelo mezi horníky v krušnohorských stříbrných dolech k častým úmrtím na nezvyklou plicní chorobu. Teprve v 19. století byla diagnostikována jako rakovina plic. Předpokládalo se ale, že je způsobena inhalovaným prachem z rudy.
Po objevení radonu v roce 1900 E.F. Dornem a po prvních měřeních koncentrace radonu v dolech, při nichž byly zjištěny velmi vysoké koncentrace tohoto plynu, se začíná tušit souvislost mezi radonem a rakovinou plic. Celých dalších 50 let jsou však všechny pokusy o vysvětlení vzniku rakoviny plic inhalací samotného radonu neúspěšné. Až v roce 1951 předkládá W.F Bale myšlenku, že příčinou rakoviny plic by mohly být produkty přeměny radonu. Nezávisle na něm dochází k podobnému závěru i náš F. Běhounek. Historicky zajímavý moment se odehrál v roce 1956, kdy byly publikovány výsledky vůbec prvních měření koncentrace radonu v obytných domech ve Švédsku. Přestože byly objeveny vysoké koncentrace, nevěnovaly tomu ostatní státy pozornost, neboť se domnívaly, že se jedná o lokální problém Švédska. Jak hluboce se mýlily, se ukázalo až v 70. letech, kdy byla prokázána závažnost výskytu radonu v obytných domech prakticky ve všech zemích ležících v mírném klimatickém pásu severní polokoule. Potvrdila se rozsáhlá variabilita úrovní radonu, od neškodných hodnot až po hodnoty srovnatelné s hladinami v uranových dolech v raných fázích dobývání uranu.
U nás započala příprava na řešení radonové situace v polovině 80. let. Postupně bylo zahájeno systematické proměřování podloží i bytů a experimentální ověřování sanačních postupů. První metodický pokyn hlavního hygienika vyšel v roce 1987 a první vyhláška ministerstva zdravotnictví v roce 1991.